Jeden z posledních – pro syna:
Velmi oblíbená metoda šití z malých kousků látky vznikla mezi ženami původních amerických osadníků, které se snažily z malých zbytků látky nebo obnošených oděvů vytvořit ještě něco smysluplného a funkčního.
Dnes, kdy deky, polštáře a jiné bytové doplňky jsou vytvářeny vesměs z nových metráží, mi metoda přijde stejně absurdní jako z pravé svíčkové udělat fašírku.
Leč přiznávám. I já jsem propadla kouzlu patchworku, ale malé kousky nešiju, prozatím. Učím se na čtvercích 20×20 cm a z nich vystřižených trojúhelníků, zejména z látek vytažených z letitých zásob, kdy se dala bavlněná metráž sehnat v bazarech za babku.
Aby si moje „děcka“ snáz rozeznaly polštářky, je rubová strana barevně odlišena velmi jednoduchým způsobem:
Pro naše přátelé a rodinné příslušníky jsem našila desítku povlaků na polštářky o rozměru 40×40 cm, ale pořizovat fotodokumentaci mě napadlo až u těch posledních.
Povlak na polštářek pro přítelkyni mého syna byl na zadní straně barevně neozdobený:
Vyzkoušela jsem, že nejrychleji zip všiju do rozstřiženého zadního dílu; využívám přebytek látky, který bych stejně musela odstřihnout. A nakonec pěkně v klidu oba kusy sešiju dohromady. Ale nesmím zapomenout trochu rozevřít zip, jinak povlak na líc neobrátím.
MSF
Fakt krááásnýýýý 🙂
veselé velikonoce!Jaru, ani polštářek bych neuměla ušít… Jsi šikulka šikovná.
Krásné svátky jara Ti přeji 🙂