Motto: Jakmile ukážete, že něco dovedete, zvládnete či vytvoříte, zaručeně se v zápětí objeví zájemce, který vás pumpne o drahocenný čas.Se šicím strojem jsem uzavřela kamarádství asi v sedmnácti; chtěla jsem šít podle svého, nikoli se podřizovat maminčiné vůli. Než se jednoho dne vrátila z víkendu, měla jsem ušitou blůzu s mašlí podle své libosti a vzorně uklizený byt. Vzhledem k celkovému socialistického nedostatku běžné konfekce a velmi štíhlé studentské peněžence, seděla jsem za domácím strojem často. Sportovní košile z mé dílny oblékal i rozložitý první manžel, ale nejčastěji jsem obšívala sebe, protože na rostoucí dítko jsem chodila „fasovat“ oblečky k babičce Věře, která tři roky před tím kompletně obšila dvě vnoučata; malé děti rostou rychleji než stačí roztrhat. Ale s přibývajícím věkem a aktivitami se na oděvech objevují trhliny, díry, šrámy nebo jen prostá únava materiálu vyřadí oděv z používání a nastává otázka, komu zadat opravu. Když žila babička v dosahu, nejčastěji jsem se obracela na ni, ale naučila jsem se využívat služeb místních švadlenek. Za pár korun by mě nenapadlo se doma mořit s výměnou zipu, délkou kalhot nebo látáním sportovního oblečení. Poté, co jsem se synovi pochlubila oděvy na panenky, pochopil rychle, že nemusí platit u švadlenky, když může požádat matičku o pomoc. Málem mě kleplo, když v pátek večer přinesl obnošené manšestráky na lezení a očekával, že ráno v nich půjde do skal. Avšak stačily necelé dvě hodiny nedělního rána a bylo hotovo.
Sklidila jsem vřelou pochvalu, ale obávám se, že velebena budu častěji.
MSF
Tak to máš až do konce žití vystaráno :))) Já vozím babičce každou děravou fusekličku :))) a na mých nejoblíbenějších manšestrákách z mládí už není snad ani kousek původní látky :)) Možná to kdysi taky začalo jen kolenama 🙂