Pořád je co objevovat I

Na našich pravidelných cestách do Chorvatska (Tom tam asi v nějakém minulém životě pobýval)

mě nejvíce děsí, že nebudu mít co dělat, co objevovat a nebudu mít příležitost něco nového vidět nebo poznat.
Jelikož počasí nepřálo koupání ani slunění, museli jsme vzít kola a vyrazit na průzkum. S ohledem na rekonvalescenci mého kolena jsem uplatnila svou zásadu – co nevyjedu, vytlačím; druhá část – co nesjedu, svedu, zůstala nevyužita; ohýbač za podpory bandáže musel vydržet!

Abychom unikli boře, vydali jsme se do jižní části ostrova Pašman, kde bylo moře klidné a panovalo téměř bezvětří. Cestou jsme narazili na rybářský bunkr, ale logika velela, že sítě byly určeny spíše k ochraně oliv.

Chorvati si s betonem starosti nedělají. Kdyby měli dostatek levné energie k výrobě této strategické suroviny, mohlo by tamní obyvatelstvo ležet doma na kavalci jako v Emirátech. Všude tam, kde je předpoklad špatné průjezdnosti, je silnice vyspravena flákotem betonové hmoty.

Nově budovaná páteřní komunikace na ostrově má význam nejen turistický, ale slouží jako hasičská cesta a podle našeho soudu i jako zdroj obživy v zimních měsících. Letité zídky, oddělující pozemky, jsou přerušeny.

A tuto pastoušku, po jejich kuču, jsme objevili na pobřeží. Překvapilo nás, že poměrně nové domy se táhnou kolem moře, ačkoli k některým z nich musí být přístup pouze po moři.

U některých obydlí jsou staré olivové háje.

MSF