Panenka, která dostala do vínku nový život a svůj příběh.
Hned druhý den mi paní vyrobila první šatičky,
až jsem se z toho radostí počůrala. Z prdelky mi vytekla poslední zadržená voda. Sukýnku mi nařasila z bílého papírového ručníku s drobným potiskem, ramena a prsa mi ukryla do bleděmodrého ubrousku a oděv zajistila v pase gumičkami. Papír sice skryl mou nahotu, ale neměl dlouhou trvanlivost. Úplně jsem se zajíkala, když její muž vytáhl odněkud starou košili, z níž mi paní zhotovila opravdové šatičky. Ustřihla krátký rukáv, prostřihla otvory na ruce, navlékla mi látku kolem těla, trochu utáhla kolem krku, aby mi na něj nefoukalo, stáhla v pase gumičkami a ozdobila živou kytkou.
Když sehnali trochu motorového benzínu, zbavil mě pán, kterému paní říká Tománku, veškerého mazutu, abych byla propuštěna do jejich obydlí; bál se, abych jim černým sajrajtem nic neumazala.
A to je konec starého a zároveň začátek mého nového příběhu. Mé znovuzrození připadá na 3. května 2008 a od toho dne se jmenuji Antonia von Prapratno, ale po jejich jsem Tonka, Tonča, Tóňa nebo taky Prapratka.
P.S. Opravdu se příběh stal tak, jak Tóňa vypověděla. Na jaře do českých hor nejezdím sbírat lyžaři poztrácené předměty, ale na mořských plážích Dalmácie jsem nalezla mnoho užitečných věcí, ale Tonka patří mezi nalezence z nejmilejších. J.
Nejenže jsem se radostí počůrala, ale samou radostí jsem dokonce šilhala. Všimněte si, že už mi paní umyla na čele šmouhu od mazutu, ale vlasy v benzínu mi pán umyl až později.