aneb Cesta zpětByla jsem vydýchaná, ale nervózní z toho, že nemám tušení o cestě zpět, když jsem uslyšela: „Mám pro tebe další úkol. Přes tyto tři výčnělky se musíš dostat k tomuto oku.“ Pravil tak klidně a s takovou jistotou, jako bych se denně pohybovala na prachovských věžích a vysoko nad zemí přeskakovala z jedné na druhou.
„A je to v háji! Ve výšce zhruba dvaceti metrů se postavit na vlastní nohy a ještě se přesunout! To snad nezvládnu,“ pomyslela jsem si. „Ale zvládneš! Nedívej se pod sebe! Musíš vpřed!“ Radil vnitřní hlas.
Pomalu jsem se začala přesouvat k synovi a v jednu chvíli jsem si pomyslela, že pečovat o něj bylo snazší, než poslouchat příkazy a být zcela závislá na jeho rozhodnutí.
Jak jsem se k němu přesídlila vím, ale jak jsem se dostala nohama dolů z věže a jak mě zajistil odsedákem v kruhu si nepamatuju, neboť „pohodu“ narušila drobná potíž s mou dolní končetinou a lanem, které si navzájem překážely. Křečovitě jsem se levou rukou přitahovala k oku, abych odtížila lanu odsedáku v době, kdy pořizoval dokumentární fotografie.
Konečně nastala chvíle, kdy mě z odsedáku „převedl“ na slaňovací lano. Uvázal prusikovací lano a osmu, v níž jede hlavní lano, podal instrukce a NIC. Zůstala jsem dvacet čísel pod vrcholem. Prusikač se utáhl a narazil na lepku, označující polovinu lana.
„Vašku, to nejde. Nějak to drhne. Nedostanu se dál.“
„ Zkus ho uvolnit, ale nepouštěj hlavní lano, nebo se zřítíš!“ Zdůraznil několikrát, abych uvěřila tomu, že jediný nesprávný pohyb a já poletím dolů rychlým volným pádem.
„Je to v háji. Ani s tím nehnu,“ oznámila jsem mu dvacet metrů nad zemí a pozorovala jeho obličej. Nebylo v něm vidět nic, žádná emoce, vztek, neřval a nekřičel sprostá slova. Přemýšlel.
„Musíš se vrátit zpět.“
Kousek jsem se povytáhla, špičkami našla malý záchytný výčnělek a vyčkávala. Opravil prusikovaci lano a já se opět pomalu začala spouštět k zemi, když jsem zaslechla: „Chvíli tam vydrž, ještě tě vyfotím!“ Vyfotil, nahrál krátké video a za několik okamžiků jsem se jen s odřenými koleny, loktem a několika modřinami dostala zpět na pevnou zem.
Poslední fotku komentoval slovy: „Vypadáš jako mrtvá.“ A já jsem věděla, že není daleko od pravdy.
Byla jsem fyzicky a psychicky vyřízená a tak velký úbytek energie jsem naprosto neočekávala. Za odměnu jsem si na odchodné zakoupila u Turistické chaty pěkný závěs na krk, abych měla trvalou vzpomínku na druhé naše skalní dobrodružství.
MSF
Přátelé,nebudete mi věřit, ale ani to sprosté slovo mě nenapadlo, jak jsem byla vystresovaná. Nejhorší bylo zvednout pohled očí o dalších 150 cm a tím prodloužit délku k zemi. MSF
Neřekl bych:„Je to v háji.“
Příhodnější by mi přišlo: „Jsem v pr*eli!“ být já v podobné situaci ,-)
A ty jsi fakt řekla: To je v háji?????
Zasloužíš si nejen závěs, ale něco velmi hodnotného. Toho bys měla … zneužít :o)))
Modono,přijde mi to jako na pupeční šňůře, jen obráceně. :))))
Překvapenímbylo, že jsem energii doplnila pouze za jedinou klidnou noc a ráno jsem nepotřebovala berle! A levá ruka, kterou jsem se křečovitě držela všeho, nakonec zánětem postižena nebyla.
MSF
Moc šykovná:-)) tak tohle bych pro změnu nedala já:-))