Zaručeně čerstvé

Kdo si nedal na Pelješaci kamenice (ústřice)

nebo mušule (slávky jedlé), jakoby tam nebyl.Tamní moře poskytuje ideální podmínky pro pěstování a zrání těchto mořských živočichů.

Školku na škeble (mušule) a ústřice (kamenice)

majitele Miloše Lebiniče, který od nás vyzískal přídomek Mušulín a jeho paní Niké v malebné mořské zátoce u hlavní silnice vesničky Drače na ostrově Pelješac jsme navštívili dvakrát.

Poprvé jsme přijeli, abychom zakoupili syrové škeble a podle návodu chorvatských kuchařek jsem se je pokusila správně připravit. Úmysl vzal za své, co jsme pod velkou markýzou na prosté dřevené lavici a za širokým stolem z terasa spatřili mladý polský pár, jak se ládoval hotovými mušlemi, naskládanými do úhledné kupy na nerezovém tácu. Sos z olivového oleje, vína, česneku a petrželky nestačili utírat z brady, divoce pokyvovali hlavami a nadšeně vykřikovali: „Super! Super!“ Na mou otázku, zdali to všechno sní ve dvou lidech, odpověděl mladý Polák: „Ja vam něrozumiem.“ – „Ale já vám rozumím,“ chtělo se mi křičet.
Stejně jako mladí Španělé jsme si objednali dvojporci čerstvých mušlí a pro každého jednu ústřici na ochutnání. Vůbec jsem si nedovedla představit jak pozřu živého slizkého tvora, o němž pan Lebinič s jistotou tvrdil, že se jedná o chorvatskou viagru. Podle vzoru spoluhodovníků jsem tvory vydatně pokapala citrónovou šťávou:

vidličkou opatrně odrýpla od tuhé skořápky, zavřela oči a v duchu požádala: „Vejdi a neuškoď!“ Neuškodil a zároveň jsem na jazyku ucítila zvláštní, nedefinovatelnou chuť plže s citrónovým aroma. S horou mušlí jsme si nakonec poradili, ale asi jsme nebyli tak hladoví jako naši jižní spoluobčané, kteří chlebem vytřeli oblý talíř s omáčkou dočista.

Podruhé jsme jeli najisto. Naše menu jsem měla dávno připravené:
hladno predjelo – studený překrm: dve kamenice na osobe – 2 ústřice pro každého,
toplo predjelo – teplý překrm: jedna porcija mušule na pol – porce mušlí na půl:

toplo jelo – hlavní jídlo: riba – ryba podle nabídky,
piće – nápoje: suho bjelo vino – bílé suché víno.

Objednávku jsem chorvatsky odříkala paní Niké, drobné usměvavé ženě, které revmatismus zkroutil drobné klouby pravé ruky tak, že sotva donesla talíř na stůl, ale která na rozdíl od nafoukaného Poláka mé lámavé chorvatštině rozuměla.
Pan Mušulín vytáhl z moře dva pytle ústřic. Oddělil čtyři, otevřel, vypláchl mořskou vodou a za malou chvíli ležely před námi na talířkách na stole.
Nato pan majitel odvážil připravené mušule a za pomoci paní vylovil z prostorné klece ponořené v moři dvě středně velké orady:

které okamžitě vykuchal na břehu a o jejichž vnitřnosti se postaral milý kocour Maček:

Slávky byly ještě lepší než minule; otevřené byly všechny a nevál studený vítr, který by je horlivě ochlazoval. Tentokrát po vzoru mladých jižanů jsme talíř s omáčkou chlebem vyčistili taktéž. Po panu Mušulínovi jsem do kuchyně paní Niké z chorvatské konverzace odrecitovala: „Prenesite kompliment vašemu kucharu, jelo je bili izvrsno.“
Nestačili jsme ani vydechnout a už nám paní nesla ryby a brambory. Vše zalité olivovým olejem a posypané petrželkou:

Dojedli jsme, dopili úžasné ‚suho bjele vino‘, povolili opasky a ještě chvíli hleděli na zapadající slunce nad malým, mělkým zálivem. Zaplatili jsme mořské hody a s příslibem, že na ‚buduče dolazimo‘, jsme odjeli zpět do našeho kempu.

MSF, pravda, nakonec přišla vhod malá stopka ferentu a chlazené pivo. Na rozdíl od Toma jsem musela v noci přidat nějaké prášule na trávení, abych mohla v klidu dospat.

P.S. Tom donekonečna skládal rýmovačky se spojení slov prašule – mušule – Uršule – šášule.