Vladimír Komárek

„Janovo, lezu na tvé sofabez varování. Dlouho tě pozoruju, jak mi jdeš v patách.“
„Mistře, vím jste stejně hektický jako já. Přijměte místo. Obložím vás poštáři a konečně dáme nějakou řeč.“
„Pokaždé když jdeš do Semil k Holubovi na jehly, zkoumáš, zdali podpis, co jsem mrsknul tužkou na reprodukci někdo nevymazal.“
„To taky víte?“
„A taky vím, jak jsi o mě psala ve Skorkovníku. Měla jsi pravdu. Po té Křížové cestě jsem toho měl, Janovo, plné zuby. Žádná motivace. Svět mě přestal bavit, víš? Měl jsem pocit, že jsem všechno řekl.“
„A já se k vám chystala možná deset let, abych si nechala podepsat Cestu k hrobu.“
„A cos nedojela? To jsem bydlel tak daleko?“
„Měla jsem strach, že se mnou vyběhnete, abych neotravovala.“
„Možná bych ti něco peprného řekl, ale doopravdy jsem nikoho nevyhodil. Dones mi slané půltrubičky, ať se konečně zase nažeru a trochu dobrého moravského vína z Neoklasu, co tvůj skladuje ve sklepě. Víno pro Pražáky si nech.“
===
Donesla jsem požadované.

„Podej mi ještě Skorkovník, ať si v klidu přečtu, cos napsala. Zavři dveře a nech mě samotného. Nic neříkej. Vím, až budu odcházet, mám stáhnout roletku jako bába Macková.“