aneb zrušili pro nemoc divadelní představení Edith a Marlene z produkce Divadla pod Palmovkou. A proto jsem prošmejdila počítač a text z divadelního prostředí jsem našla.Jedenáctý v pořadí
Abonentní divadelní představení v jičínském Kulturním domě již neodmyslitelně patří mezi mé pravidelné měsíční rituály. Nedám nic na řeči pomlouvačů, kteří nechodí , jelikož nedávají nic pořádného, za co by měl kulturní člověk vydat mrzký peníz a ještě ke všemu se odlepit od televize, přiměřeně se obléci a v zimním období vyrazit do sloty a nepohody.
Před několika lety, kdy jsem přišla na to, že s Tomem mi pšenka v divadle nepokvete, neboť jsme odcházeli o přestávce – bolela ho hlava, nevhodný kus, nebo dokonce se vůbec nezúčastnil, protože se vymlouval na pracovní vytížení všeho druhu. Ale jeho spoluúčast jsem lstivě vítala, neboť jeho úloha spočívala nejen v doprovodu pasivním, ale též ve smyslu aktivním (zásadně řídil), abych si mohla dopřát krapet dobrého alkoholu před spaním.
Přes všechna přemlouvání jsem však musela nějakou dobu dojíždět na představení sama. Abych si tam nepřipadala jako kůl v plotě, „uhnala“ jsem po dvou osamocených letech přítelkyni Ivu, abychom spojily příjemné s užitečným (kulturu a „tiskovku“).
„Když já, milý muži, s tebou na pádolínu, tak ty se mnou do divadla“, velela jsem jednoho večera, když Iva dopředu hlásila, že doopravdy nemůže, protože má mimořádně jiný program. No pravda, nebudu dlouze líčit tu malou, maličkou ochotu Tomáše jít s se mnou. Ale pod tíhou argumentů pádolíny se špatně vysvětluje, že se nechce nebo nemůže. Na otázku: „Co vlastně hrají“, jsem se rosila, rudla a koktala, protože nedokážu odpovědět, co je na programu, když jde ON s se mnou do divadla.
Samotný název hry – Jedenáctý v řadě v provedení Středočeského divadla v Kladně mi na začátku mnoho neříkal, ale smíchy jsem se zajíkala a jódlovala ještě následující tři dny. Podle divadelního programu jde o hudební veselohru o třech dějstvích italských autorů Bruno Corry a Giuseppe Achilla, kterou pro české divadlo objevil, přeložil a upravil Oldřich Nový (premiéra v roce 1942). Zápletka je vystřižena jako z filmů té doby – podle závěti výstředního dobrodruha, získá jeho pozůstalá manželka dědictví pouze tehdy, provdá-li se za člověka, který bude stát jako jedenáctý v řadě na polévku pro chudé. Proto advokát rodiny přivede do luxusní vily otrhaného povaleče, který je ochoten za tučnou odměnu sehrát roli budoucího manžela. Vdova je však nejen bohatá, ale i krásná a mladá, zdá se i chytrá (ó, jaké to požehnané spojení) a bezdomovec pojme podezření, že byl vlákán do pasti. Na tomto místě hra nabírá pozvolných obrátek, postupně se zjišťuje, že podlý snoubenec Max není to pravé ořechové, tajnosnubný tulák Štěpán Krapka na vagabunda již nevypadá, ale pořád divák neví, která bije. Děj se prostřednictvím písniček a tanečků posouvá kupředu, mezi Štěpánem Krapkou a vdovou začínají přeskakovat nejdříve jiskérky, pak jiskry a nakonec hoří láska jako při požáru. A když už je svatba na spadnutí, tak co čert nechtěl, vrátí se chytrák manžel Tibor, který svou smrt jen potměšile předstíral.
V posledním dějství má lišák manžel excelentní výstup nad obrovským trsem, ještě nedozrálých, banánů (mohlo jich být dobrých osm kilo), které požírá způsobem, za než by se nestyděla žádná opravdová opice. Po osmém banánu jsem se začala smíchem ošívat (vstup banán, zažívací trakt, výstup ???), po dalších dvou jsem se smála a v ten okamžik manžel do ticha pronesl: „On se zítra nevysere“. A bylo dokonáno.
=====
Vysvětlivka: pádolína- domácí výraz pro nafukovací kajak.
V akci na kliném moři:
